Je listopadový podvečer a chodbou galerie městského muzea v Jeníkovské ulici se nese zpěv spirituálu, který zahajuje vernisáž výstavy obrazů. Po vstupu do plné výstavní síně se ocitáme v jiné dimenzi, do níž nás přenáší atmosféra vystavovaných děl. Kdo by také čekal slabší zážitek, když jejich autorkou je žena, jejíž tvorba zapůsobila v mnoha galeriích u nás i v zahraničí. Řeč je o Kamile Ženaté, kterou s Čáslaví pojí pevné kořeny. Okolnosti jako vydaní knihy, životní jubileum nebo zmiňovaná výstava, která potrvá do konce března 2024, jsou ideální příležitostí k rozhovoru.
Paní Ženatá, vaši práci můžeme sledovat ve dvou rovinách. Jednou je umělecká tvorba a druhou psychoterapie. Co mají společného?
Odpověď j e jednoduchá. Jak v umělecké tvorbě, tak v psychoterapii mě zajímá hledání podstatných věcí – principů, které ovlivňují a řídí náš život.
Vedete terapii, jejíž součástí je sebevyjádření pomocí výtvarných prostředků. V rozhovoru pro Český rozhlas jste uvedla, že schopnost vyjádřit své nevědomé pocity pomocí kresby máme všichni. Chápu, že není cílem vytvořit esteticky zajímavou kresbu, ale jistě se člověk musí nejprve naladit na nějakou vlnu, která mu nevědomě vede ruku po papíře nebo plátně. Pro spoustu lidí to může být těžké. Probíhá před tím nějaká příprava? Na co je důležité se zaměřit?
Každý člověk cítí nebo vnímá, že se „něco děje“ buď v něm, nebo kolem něho, jenom je někdy pro něj obtížné tyto situace popsat slovy. Ale každý člověk dokáže vyjádřit tento stav nějakým neverbálním projevem, tedy i malováním nebo kresbou. Moje terapeutické skupiny jsou dlouhodobé a mají jasnou koncepci, do které patří i imaginace, práce se sny a soustředění se na emoce, hledání nevědomých vzorců chování, z kterých se nedokážeme vymotat. To jsou velmi silné tendence, které řídí naše rozhodnutí i činy, tvořivě či destruktivně. Pochopit, co právě prožíváme a proč to tak máme – a změnit tyto vzorce –, to je cesta k vnitřní svobodě. Ale není snadná.
Všeplatný recept na duševní pohodu neexistuje a cesta k psychickému zdraví může být u některých lidí dlouhá a složitá. Přesto se zeptám, nemáte jednu univerzální radu do začátku, která pomáhá zmírnit stres z dnešní uspěchané doby a najít si chvilku vnitřního klidu?
To je těžká otázka a odpověď na ni by byla dlouhá a složitá. Ale schopnost zastavit se a uvědomovat si, co se „děje“, tedy nejdříve uvidět situaci s nadhledem a v kontextech, je první krok. A potom si položit otázku: Z čeho mám právě strach? Neboť strach je emoce, která ve všech svých podobách blokuje pocity štěstí. Když se sama dostanu do zdánlivé emoční pasti a nevidím žádné východisko, říkám si: „Každý večer svět zmizí a ráno se objeví. Každé ráno vyjde slunce.“ Víte, často slyším nářky, jak se nám špatně daří, jak je všechno horší a horší, kam ten svět spěje... Ale zastavme se, rozhlédněme se kolem. Je to celosvětová situace – to je realita – a naše země je vlastně jedna z mála, kde žijeme v bezpečí a kde funguje základní systém jistot. Možná bychom mohli zkusit vyměnit nářky za vděk. Nemít pocit, že máme na vše nárok. Když si vzpomínám na své dětství, vybavuji si, jak lidi žili skromně. Pocit štěstí vyplývá z vnitřní spokojenosti – a ta není až tak závislá na penězích a majetku, postavení či moci.
Když zmiňujete své dětství, jaké bylo? Měla jste už jako malá nějaký vztah k umění?
Měla jsem dětství stejné jako mnoho mých vrstevníků, ničím zvláštním se nelišilo. Vzpomínám na něj ráda. Rozhodnutí stát se malířkou souvisí s mnoha okolnostmi. S obrazy mého dědečka, čáslavského učitele Karla Pazderského, mámou i tátou, kteří mě velmi podporovali, ale i tehdejším kulturním životem ve městě, přednáškami, besedami, výstavami a roky na gymnáziu, tehdejšími profesory a profesorkami, kamarády a kamarádkami, samozřejmě s profesorem výtvarné výchovy Zdeňkem Sejčkem.
Součástí výstavy Bolest těch druhých byla vaše instalace s názvem Bílá nemoc, která byla inspirována dílem Karla Čapka a odkazovala na agresi spojenou s válkou. V jedné místnosti byly vystaveny tisíce dětských hraček. Zaujal mě ten kontrast válečného konfliktu a nepopsané dětské duše. Říkám si, jestli by svět musel tyto konflikty řešit, kdyby si v sobě každý z nás uchoval kus dětsky bezelstného vnímání. V každém případě by nám to pomohlo v jiných ohledech. Jak na to? Jak si zachovat část dětsky čisté optiky?
Domnívám se, že se lze naučit vnímat svět kolem sebe každý den nově. Znovu a znovu si uvědomovat, co vše kolem mám, jaké to je – a jakou to má hodnotu. A třeba žasnout, kolik je kolem krásy. Když nasněží bílý sníh, když zapadá slunce, když vykvetou první jarní květy... Stres a stereotyp a automatické chování naši duši oslabuje a vede k depresi, pocitům oddělenosti, zbytečnosti.
Vaše tvorba je založena na zprostředkování silných životních prožitků. Jaké emoce jsou pro vás největším motorem umělecké činnosti? Kdy se vám tvoří nejlépe?
Když pracuji, cítím potřebu nebo řekněme touhu vyjádřit téma, které mě zaujalo, takovým způsobem, aby se stalo zajímavým i pro diváka. Prožívám napětí, které trvá po celou dobu, než se mi obraz či instalaci podaří dokončit. Dřívější instalace jako „Druhé patro / opuštěný byt, ve kterém zůstaly sny těch, kteří v něm žili“ v Myslíkově ulici číslo 9 v Praze 1 nebo Ženský dvůr, která byla k vidění kromě galerie DOX také v Terezíně, těží mimo jiné z ducha místa, jejž v určitém prostředí v minulosti vytvořili lidé a jejich činy. Genius loci tak na nás může působit různými způsoby.
Narazila jste ve svém životě na místo, ze kterého jste z nepopsatelného důvodu chtěla utéct? Které prostředí na vás naopak působí pozitivně?
Zatím se mi nestalo, že bych odněkud chtěla utéct, ale je pravda, že jsem jednou zažila halucinace. Stalo se to v Terezíně v Malé pevnosti, v jedné vězeňské cele. Měla jsem půjčené lešení z Galerie Rudolfinum, venku mrzlo a já stála několik hodin ve výšce a psala na zdi cely. Najednou jsem uslyšela pravidelný rytmus, jako by někde blízko jely vlaky a narážely na koleje. To byla hodně zvláštní situace, protože tam v okolí není žádné nádraží. A kde se cítím dobře? Třeba v Centru pro současné umění DOX v Praze. Měla jsem tu čest tam několikrát vystavovat, jak samostatně, tak ve skupinových projektech, a užila jsem si prázdné prostory galerie i v noci, kdy tam nikdo nebyl. Procházela jsem galerií a cítila radost z nově připravované výstavy.
Které místo máte nejraději v Čáslavi?
Asi to, z kterého se dívám na Čáslav od Podměstského rybníka. Už jako dítěti se mi líbilo, jak se panorama města odráželo ve vodě. To mě fascinovalo. Město mi připadalo neskutečně krásné.
Ve své tvorbě jdete často až na dřeň. Pro vás jako autorku musí být práce také poměrně dost psychicky náročná. Jak při dlouhodobých projektech pojednávajících o těžkých tématech relaxujete?
Loni v létě jsem zaspárovala celou podezdívku plotu na zahradě. Žiji normální, obyčejný život.
Vystavovala jste v Japonsku, Švýcarsku, Holandsku nebo Německu. Jak je umění v porovnání s Českou republikou vnímáno v zahraničí?
Moje výstavy v zahraničí vždy někdo organizoval, buď galerista, nebo nějaká instituce, takže nemám osobní zkušenost, jak je to obtížné. Na vernisážích jsem se vždycky setkávala s živým zájmem diváků a někdy mě velmi překvapovalo, jak vstřícní ti lidé jsou a jak je vše zajímá. Vzpomínám si, že po vernisáži ve Stockholmu byla asi dvouhodinová beseda s diváky a debata byla velmi živá, s tím jsem se v Česku nesetkala.
V prosinci jste oslavila kulaté životní jubileum. V podobných okamžicích se lidé často zastavují a rekapitulují. Za co jste při ohlédnutí se zpět nejvíce vděčná?
Že mi na cestu svítily šťastné hvězdy, i když to mnohdy bylo těžké. Že jsem zůstala celý život na „volné noze“, což znamenalo, že jsem mohla vytvářet, co jsem chtěla, ale zase jsem si také za vše sama nesla zodpovědnost. Že jsem měla možnost uspořádat víc jak dvě stě samostatných výstav v Česku i v zahraničí a že mám (zatím) krásný ateliér v klášteře sv. Gabriela.
Loni jste také vydala knihu. Co v ní najdeme?
Vyšla u příležitosti letošní výstavy Let orla, zpěv hub v galerii HYB4 v Praze a mapuje padesát let mé výtvarné činnosti. V osobním rozhovoru s mým partnerem Milanem Ohniskem v ní vzpomínám na Čáslav, dětství a první výtvarné pokusy, studium na AVU a vyprávím o své další životní cestě. Kniha obsahuje velké množství barevných reprodukcí. Je to svým způsobem bilance, doufám, že ne konečná. Mám ještě mnoho plánů. Kniha je k mání právě na výstavě v Jeníkovské ulici.
Představte nám prosím tuto výstavu blíže.
V jedné místnosti galerie je rozmístěno dvanáct olejomaleb. Jedná se o tvorbu z poslední doby, témata obrazů vychází z přírody. Noční nebe, Krásná hora, Melancholické krajiny... Příroda a její obměny jsou stálým motivem, který mě provází od počátku mé tvorby.
Co máte v plánu pro rok 2024?
Hned v lednu začínáme instalovat výstavu v galerii HYB4 v Praze 1, jmenuje se Moje boty, tvoje boty. Vyzvala jsem osm umělkyň a jejich dcery, aby společně vytvořily mezigenerační dialog, a výsledkem naší práce bude třináct instalací v prostoru galerie. Je to unikátní projekt, neboť se týká aktuálních témat traumatu, komunikace matek a dcer. Výstava potrvá do 19. května. V září mě čeká výstava v pozoruhodném prostoru Tančírny v Račím údolí v Jeseníkách a potom velká výstava v Galerii moderního umění v Roudnici nad Labem.
Děkujeme za rozhovor.
Také děkuji a všem čtenářům přeji krásný začátek roku 2024, zdraví a sílu.
Jakub Novák
Pozn.: Kamila Ženatá se narodila 26. prosince 1953 v Havlíčkově Brodě. Její talent, poděděný po dědečkovi, učiteli a malíři Karlu Pazderském, objevil profesor a malíř Zdeněk Sejček. Po čáslavském gymnáziu vystudovala Akademii výtvarných umění v Praze. Osmdesátá a devadesátá léta se pro autorku nesla především v duchu grafických děl. V roce 1995 zahájila desetileté působení na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, kde vedla seminář Sebevyjádření pomocí výtvarných prostředků. V roce 2001 uspořádala svoji první malířskou výstavu, stala se hostující členkou České společnosti pro psychoanalytickou psychoterapii a začala se věnovat literární tvorbě. Od roku 2007 se věnuje fotografii, videím a instalacím. Vedle umění se zabývá také psychoanalytickou terapií. Dokáže propojit všechny zmiňované oblasti a uplatnit je v komplexních projektech a instalacích.
Město Čáslav