Je úterý 24. srpna 1999. Nahlédnu do obývacího pokoje. V televizi dávají atletiku. Jako malý chlapec se o sport příliš nezajímám, ale pohled na tátu svírajícího palce na rukou i nohou dával tušit, že se děje něco významného. Aniž by se na mě podíval, utrousil něco jako: „V bílým běží Lída Formanová z Čáslavi.“ Osmička nejrychlejších žen světa vybíhá z poslední zatáčky do cílové rovinky finálového závodu v běhu na 800 metrů v rámci MS v Seville. Žena v bílém je svými sokyněmi uzamčena na čtvrté pozici a na první pohled se zdá, že s medailí se může rozloučit. Lída Formanová to nevzdává. Vybíhá do třetí dráhy a nabírá rychlost. Sílu okamžiku podtrhuje strhující výkon komentátora a hlasité fandění táty, které nabírají na intenzitě. Zlatá, je to doma! Závod, který ve mně bude rezonovat napořád. Uplynulo téměř čtvrt století a přede mnou sedí hlavní aktérka závodu, která 2. ledna 2024 oslavila životní jubileum.
První otázka rozhovoru byla nasnadě. Paní Formanová, je mi jasné, že otázky ohledně zlaté medaile z MS v Seville dostáváte často, ale musím se zeptat. Vzpomenete si na své pocity spojené s finálovým během?
V zimě téhož roku jsem vyhrála mistrovství světa v hale. Díky této medaili mě soupeřky začínaly brát jako potenciální nebezpečí. I zahraniční komentátoři o mně hovořili jako o „skrytém nebezpečí z Čech“. Medaili jsem si moc přála, protože do té doby jsem lezla na stupně vítězů především v hale. Nechtěla jsem být hůř než třetí a byla jsem odhodlaná bojovat. Měla jsem formu, ale příliš jsem si nevěřila. Vzpomínám si, jak jsem večer před finále volala babičce, které v té době bylo téměř devadesát let, a říkám jí: „Babi, já budu určitě čtvrtá.“ Když jsem vbíhala do cílové rovinky, vypadalo to, že jsem si bramborovou medaili přivolala. Síly jsem měla dost, ale nebylo kudy běžet. Holky přede mnou měly taktiku samozřejmě zvládnutou a bylo jasné, že mě vnitřkem nepustí. Štvalo mě to, protože jsem cítila, že na to mám. Vím zcela jistě, že mi hlavou proběhlo: „Tak, a teď sis po**ala medaili.“ Jediná možnost byla venkem, tedy vyběhnout do třetí a následně čtvrté dráhy. Rozhodla jsem se, že to zkusím. Cílovou rovinku už si nepamatuji. Sedmdesát tisíc lidí křičelo, adrenalin vylétl a já byla najednou v cíli. Nebyla jsem si ale jistá, kolikátá jsem doběhla. Věděla jsem, že medaili mám jistou, ale nechtěla jsem si hned běžet k českým fanouškům pro vlajku, aby nedošlo k nějakému faux pas. Ve chvíli, kdy jsem se dozvěděla, že jsem první, pohltila mě pochopitelně obrovská vlna radosti. Konečně se zúročilo těch 15 let tréninku ve Vodrantech. Přemýšlela jsem, jak to prožívá má rodina, kamarádi a fanoušci z Čáslavi a ze Žlebů, odkud pocházím.
Od roku 1991 do roku 2006 máte na kontě 20 zlatých, 6 stříbrných a 1 bronzovou medaili z prestižních atletických závodů. Zažila jste ve své sportovní kariéře intenzivnější pocity?
Hodně jsem prožívala olympiádu v Atlantě v roce 1996, která v mé kariéře byla zlomová. Ten rok jsem byla dost nemocná a nevěděla jsem, jestli vůbec odcestuji. Nakonec to vyšlo. Olympiádu jsem si velmi užívala. Neuvěřitelná atmosféra. Nepřivezla jsem sice žádnou medaili, ale podařilo se mi zaběhnout pod dvě minuty, což je u osmistovky taková ta hranice, která otevírá bránu mezi špičkové atletky.
Na olympiádě v Atlantě jste se potkala s Milošem Formanem…
Ano, bylo to velmi příjemné setkání. Ptal se mě, jestli nejsme náhodou příbuzní. Říkal, že by byl rád, kdyby měl v rodině vrcholového sportovce. Moc mě to potěšilo. Odpověděla jsem, že i já bych byla ráda, kdybych měla v rodině tak slavného režiséra. Ale tatínkovo tvrzení, že jsme příbuzní přes nějaké to koleno, se bohužel nikdy nepotvrdilo (smích). Povídali jsme si také o Čáslavi. Měl ji velmi rád.
Když se vrátíme na samotný začátek vaší sportovní kariéry, jak jste se k atletice dostala?
Vyrůstala jsem ve Žlebech. Rodiče sport sledovali, ale aktivně nikdy nesportovali. Ve škole přišli na to, že mi sport jde tak nějak přirozeně, takže jsem jezdila na školní závody, které jsem většinou bez větší přípravy nebo tréninku vyhrávala. Shodou náhod mi babička v obchodě ve Žlebech domluvila první trénink ve Vodrantech. Sbalila jsem si bílé cvičky a v roce 1986 jako dvanáctiletá dívka vyrazila na atletický stadion do Čáslavi. Vidím to jako dnes. Opodál zrovna trénoval můj vzor Jarmila Kratochvílová. Od té doby jsem dvakrát týdně autobusem dojížděla na tréninky. Brzy se dostavily první úspěchy v regionu. Vyhrála jsem přebor kraje v běhu na 60 metrů. Získala jsem také medaili z mistrovství republiky žactva. Chytlo mě to.
Kdy jste začala trénovat pod Jarmilou Kratochvílovou?
Jarmila Kratochvílová založila svoji tréninkovou skupinu v roce 1987. Ihned jsem začala běhat pod jejím dohledem. Byli jsme skvělá parta a já začínala žít pouze sportem.
Jak vzpomínáte na tréninky právě s Jarmilou Kratochvílovou? Musely být velmi náročné.
Zpočátku to byla spíše forma hry. S přicházejícími pokroky ovšem začínaly být těžší. Na střední škole už jsem trénovala téměř každý den kromě neděle. Jarmila čerpala z tréninkových metod svého trenéra Miroslava Kváče. Hodně jsme dělali silové tréninky. Vážila jsem 58 kilogramů, s činkou na zádech se moje hmotnost vyšplhala na 160 kilogramů, při kterých jsem dělala podřepy, při 120 kilogramech výskoky nebo při 90 kilogramech hluboké dřepy. Tahali jsme za sebou pneumatiku. No a samozřejmě hlavně běh. V přípravě na střední tratě jsem běhala zhruba 400 km měsíčně. Běhali jsme těžké kopce na horách dlouhé i 500 metrů. V zimě jsem také hodně času trávila na běžkách, kdy denní limit byl 50 km. Když se na to dívám zpětně, myslím si, že jsme se často dostávali na hranu toho, co člověk může zvládnout. Od roku 1986 jsem si zapisovala každý tréninkový den. Když dnes trénuji mladé sportovce, kvůli inspiraci se do zápisů občas po očku podívám a často si říkám, že tohle nemohu použít, protože to nemají šanci zvládnout.
Čím to je?
Podle mého názoru dnes mladí sportovci přemýšlí opačně. Myslí si, že k úspěchu je dovede například správná životospráva nebo nejlepší boty, ale na prvním místě je a vždy bude práce.
Rýsuje se aktuálně v čáslavských atletických řadách mládeže nějaký talent?
Řekla bych, že obecně je celá Česká republika z hlediska atletických talentů v útlumu. Máme mnoho pohybově nadaných dětí, ale tady je pochopitelně brzy na vyhodnocení talentu. Věřím ale, že v Čáslavi brzy objevíme sportovce, který bude ochoten tvrdě pracovat a následně zamíří na přední příčky nejdůležitějších atletických soutěží. Jarmila Kratochvílová nebo má kariéra jsou důkazem toho, že to jde i u sportovců z vesnice trénujících na malém městě. Čáslav navíc vždy sport podporovala. Vodranty nabízí skvělé zázemí. Jsem za to velmi ráda. Ona to totiž není samozřejmost a v jiných městech to nebývá zvykem.
Máte dlouholeté zkušenosti také s výukou tělesné výchovy na zdejším gymnáziu. Jak pro vás, jako sportovkyni zvyklou na tvrdé tréninky a vedení mladých sportovců, bylo těžké vést ke sportu žáky, kteří o sport často nemají zájem?
Přiznám se, že právě s tímto jsem nejvíce bojovala. Spoustu dětí to skutečně nebavilo a nechtěly cvičit. Nemohla jsem pochopit, že rodiče je v tom podporovali a pravidelně vypisovali omluvenky. Samozřejmě netvrdím, že každý musí milovat sport a že nemohou nastat situace, kdy to prostě nejde, ale nevyžadovala jsem prvotřídní výkony. Snažila jsem se o pestrost a o to, abych probudila radost z pohybu. Na práci učitelky tělesné výchovy rozhodně nevzpomínám ve zlém, ale přesně s tímto jsem měla poměrně velký problém.
V České televizi jste vystupovala také jako spolukomentátorka atletických šampionátů. Jak vám seděla tato role?
Zpočátku jsem měla velké obavy. Dokážu zhodnotit, jaký má běžec styl, taktiku, co by měl v danou chvíli udělat, ale nebyla jsem si jistá, zda to dokážu pohotově slovně vyjádřit v přímém přenosu. Mnohdy se mi to také ideálně nepovedlo. Ale bylo to velmi zajímavé, bavilo mě to, a kdyby opět přišla podobná nabídka, neodmítla bych ji.
Před deseti lety jste si ke kulatým narozeninám nadělila maraton. Dala jste si podobný sportovní dárek i tentokrát?
Zatím ne. Vzhledem k práci mám málo času a trápí mě pravý kotník. Nemám naběháno. Ale maraton jsem běžela dvakrát a ráda bych si ho ještě jednou zopakovala.
Letní olympiáda v Paříži se blíží. Předpokládám, že si nenecháte ujít její televizní přenosy. Které sporty nejraději sledujete?
Když probíhá zimní nebo letní olympiáda, sleduji všechny sporty, a to i ty, o které se běžně nezajímám, jako je třeba lukostřelba, střelba, v zimě U-rampa nebo curling. Baví mě sledovat tu atmosféru. Jiný program u nás nemá šanci.
Děkujeme za rozhovor.
Jakub Novák
fotografie: M. Lepeška
Město Čáslav