Menší role v mnoha oblíbených filmech, ale také zásadní úloha v ceněném televizním seriálu Bez vědomí, řada audioknih a především ztvárnění desítek slavných postav na divadelních prknech po celé republice. To všechno můžeme považovat za životní dílo známého českého herce Jana Vlasáka. Přesně před 80 lety – 3. února 1943 – se narodil v Čáslavi a k městu i jeho okolí má dodnes blízko. Navzdory stále velmi nabitému programu si udělal čas na rozhovor do Čáslavských novin, v němž mimo jiné zavzpomínal na své nesnadné herecké začátky. Za celou redakci přejeme panu Vlasákovi všechno nejlepší k narozeninám a do dalších let především hodně zdraví a pohody.
Narodil jste se v Čáslavi a vyrůstal v Dolních Bučicích. Je pravda, že čím je člověk starší, tím častěji se v myšlenkách vrací do dětství?
Bude to asi u každého člověka různé. Já to na sobě nepozoruji.
S jakými konkrétními místy máte počátek svého života spojený? Jestli se nepletu, Čáslavsko stále navštěvujete, máte tady chatu…
V Dolních Bučicích máme od mého mládí domek, kam po celá léta jezdím, takže čas dětství, mládí, dospělosti až do současnosti probíhá jaksi plynule a vzpomínky se vrství a řadí. Pravidelně zde ovšem navštěvuji také další místa. Každoročně zavítám přímo do Čáslavi nebo do Kutné Hory, líbí se mi zřícenina hradu Lichnice a Železné hory celkově. Taky kostelíky ve Zbyslavi, v Semtěši, ve Starkoči, zámek Kačina… Je toho ještě mnohem víc, ani nedokážu všechna ta místa vyjmenovat. Vlastně to tak nějak přispívá k pocitu
kontinuity. Navíc, jelikož jsem stále zaměstnaný, zatím ani nemám na velké vzpomínání čas.
V Čáslavi jste začal i s divadlem, že?
Je to tak, začínal jsem právě v Čáslavi na gymnáziu, samozřejmě ochotnicky v rámci různých školních představení. Hrál jsem i s bučickými ochotníky. Profesionální začátky byly krušné. Dělal jsem nejprve kulisáka v kolínském divadle a několikrát jsem se neúspěšně hlásil na DAMU. Nakonec jsem se ale dostal v Brně na JAMU. Měl jsem to těžké sám se sebou, protože jsem byl veliký trémista, nevěřil jsem si. Teď se živím hlasem, přitom v mládí jsem měl právě s ním hrozné problémy. Snažil jsem se s tím něco dělat, a tak jsem v Čáslavi navštěvoval kromě hodin klavíru v hudebce ještě hodiny zpěvu. Dodnes si pamatuji, že mi pan ředitel Mach říkal: „Člověče, proč chcete dělat činohru? Dělejte muziku. Dostanete se do světa!“
Prošel jste úctyhodnou řadou divadel, byl jste členem pozoruhodných hereckých souborů. Která profesní setkání byste označil za ta zásadní?
Po několika letech na moravských scénách v Uherském Hradišti, Ostravě nebo Brně jsem se dostal to tehdejšího Realistického divadla, dnes Švandova. Tam měli skutečně vynikající soubor, byli tam samí skvělí herci. Namátkou Jiří Adamíra, Marta Vančurová nebo Jan Hartl. Po revoluci jsem prošel i jinými pražskými divadly (Národní divadlo, Divadlo v Řeznické nebo Divadlo Rokoko; pozn. red.) a v současné době už jsem takzvaně na volné noze.
Jak už jste sám naznačil, důležitou složkou vašeho herectví je práce s charakteristickým hlasem. Zní mimo jiné také z mnoha audioknih, namluvil jste třeba komisaře Maigreta, Volání divočiny Jacka Londona nebo Tahle země není pro starý Cormaca McCarthyho.
Klidně bych řekl, že natáčení audioknih mě teď baví ze všeho nejvíc.
Možná to spolu tak úplně nesouvisí, ale dá se říct, že si rozumíte s moderními technologiemi? A co vám říkají sociální sítě?
Počítač ovládám na průměrné úrovni, ale zvládám ho. To samé platí pro mobilní telefon. Můj vztah k podobným zařízením je ale takový zvláštní, beru je jako své otroky. Všelijaké facebooky a instagramy nesleduji vůbec. Mám takovou představu, že je to plevel.
Když si chcete takříkajíc vyčistit hlavu, jakým činnostem se věnujete?
Svému psovi, švýcarskému ovčákovi. Někdy je to s ním trochu dramatické, ale celkově se jedná o úžasnou relaxaci.
Chtěl byste něco vzkázat čtenářům Čáslavských novin?
Určitě jim přeju hodně zdraví a ať se jim daří zvládat všechny trable.
IM
Město Čáslav