Malíř Aleš a sochař Jiří Kociánovi se po letech vrací do Čáslavi, kde strávili dětství a dospívání, aby nám představili svá díla v rámci výstavy s příznačným názvem Návraty. Vernisáž proběhne 13. ledna 2025 od 17:00 v galerii na náměstí. Bratry, jež umělecky formovaly čáslavské osobnosti, představujeme v následujícím rozhovoru.
Pánové, po kom jste podědili vztah k umění?
Jiří Kocián (JK): Za oba mohu odpovědět, že to rozhodně byli naši dědečkové. Snažili se nám přiblížit prvorepublikovou vzdělanost, tehdy pro vyšší střední vrstvu obecně standardní. Sem pochopitelně patřil svět umění.
Jak vzpomínáte na osobnosti, které jste v Čáslavi potkali během školních let?
Aleš Kocián (AK): Na gymnáziu jsem se setkal s panem Mgr. Zdeňkem Sejčkem. Docházel jsem k němu dvakrát týdně a on mi poskytoval cennou zpětnou vazbu a korektury. Moc rád vzpomínám také na výtvarné hodiny na LŠU (Lidová škola umění, dnešní ZUŠ; pozn. red.) u paní Blahušky Procházkové. Oba jsem vždy vnímal jako úžasné osobnosti a výborné mentory, kteří mě s porozuměním poradili a odkázali na významné architekty, malíře, sochaře a scénografy. V kontextu politického režimu, ve kterém pracovali, působili také civilně a nespoutaně.
JK: Na gymnáziu vzpomenu rád na třídního učitele, čáslavského houslového virtuosa a geologa Otto Pluhaře. Dokázal sdružit naši třídu i přesto, že jsme byli velmi rozdílného uvažování. Nezapomenu na úžasného pana PhDr. Radko Šťastného, učitele češtiny a němčiny. Jeho znalosti a životní flozofe ve mně vyvolávaly nadšení. Přečetl jsem vše, co doporučoval. Zejména jeho vztah k prokletým básníkům byl tak nakažlivý, že mě to formovalo. Jednou mi řekl: „Kociáne, ty ani nevíš, co v tobě všechno dřímá.“ To jsem od profesora slyšel moc rád a snažím se, aby ta slova byla naplněna. Ostatně i naši dědové nás vedli tak, abychom se snažili laťku překonávat.
Kdy jste si řekli, že se chcete malířství a sochařství skutečně věnovat?
AK: Velice jasně si vzpomínám na dvě výstavy kolem roku 1980 v místní synagoze. Jednalo se o výstavy Josefa Jíry a Antona Waldhausera a já jako žák gymnázia pomáhal s instalací panu profesoru Markovi, další z významných čáslavských osobností. Obě výstavy mě hodně namotivovaly k tomu, abych začal více skicovat. Na základě této zkušenosti jsem nastoupil právě k paní Procházkové na čáslavskou LŠU.
JK: U mě to nebylo tak přímočaré. Sedm let jsem docházel na klavír do LŠU, podstatnou část z toho k výrazné paní učitelce Jaroslavě Popperové. Díky paní učitelce Machotkové na základní škole a zmiňovanému profesoru Šťastnému jsem měl rád literaturu a později jsem se věnoval poezii. Ale nedávno jsem si vzpomněl na okamžik z dětství, který se sochařinou jednoznačně souvisí. Maminka pracovala v domově důchodců, na zámku v Lysé nad Labem. Jdete-li k zámku, míjíte kostel sv. Jana Křtitele, ohradní zeď zdobí barokní sochy z dílny Matyáše Bernarda Brauna a dokonce jedna socha Jana Brokofa. Vždy jsem se u nich zastavoval. Jejich velikost a emotivnost ve mně zanechaly silný dojem.
Zlom u mě nastal ve 22 letech na vysoké škole technického zaměření v Praze. Dokončil jsem černošskou masku a vydal se s ní k sochaři Aleši Cvrčkovi pro zpětnou vazbu. On mi řekl pouze: „No, tak dělej dál.“ Tak jsem pokračoval a na vojně vyrobil dvě první opravdové sošky. Ale poté to šlo poměrně pomalu. Vydělával jsem peníze a staral se o rodinu.
Ten hlavní impuls přišel teprve před šesti lety. V roce 1984 jsem od bratra dostal obraz a rozhodl se k němu vyřezat rám. Nejdříve jsem dokončil jednu lištu, poté druhou, třetí, čtvrtou a najednou jsme v roce 2018, kdy vcházím do rámařství, aby obraz vložili do rámu. Paní v dílně povídá: „To je vaše celoživotní dílo…“ Z jejích slov jsem cítil upřímnost, takže mě to na jednu stranu potěšilo, ale také popíchlo. Tak jsem si řekl, že to rozhodně nemůže být mé poslední dílo. A od té doby pracuji poměrně intenzivně.
Jaké nejraději používáte techniky?
AK: V začátcích jsem se věnoval kresebním technikám, tedy hlavně tužce, uhlu, rudce, následně perku a tuši, následoval pastel. V podstatě vycházím z leonardovského realismu. Používám i starší techniku, které se říká suchá enkaustika, kdy míchám vosk s olejem, lazury nechávám proschnout a poté je vrstvím. Tuto techniku vlastně používali staří Řekové pro impregnaci lodí.
JK: U mě je to absolutní klasika, tedy palice a dláto. Rád pracuji se dřevem, především s hruškovým, ořechem, olší. Vůně dřeva u mě hrála velkou roli, když jsem hledal svůj výtvarný směr. Sochy si předkresluji, ale detaily dotvářím až na soše. Právě při tvorbě detailů se děje něco zvláštního. Dalo by se to přirovnat k víře, nikoli náboženství. Je to pomoc seshora. To je ta krása, kterou člověk při tvorbě zažívá.
Dá se tedy říct, že detaily sochy, které tvoří její celkový dojem, neovlivňujete vy, ale vyšší síla?
JK: Na zmenšeném plakátu pro čáslavskou výstavu najdete naši zpověď. Ve zkratce, to, co je na začátku a co je na konci, se podobá v základních tvarech. K tomu, jak to nakonec dopadne, ale jednoznačně pomáhá ona „síla“.
Jaké rádi zpracováváte motivy?
AK: Maluji portréty, ke kterým jsem se dostal v letech 1981 až 1983, kdy jsem tvořil v prostředí domova důchodců. Dále je to krajinářství, protože jsem hodně vycházel do přírody v okolí Čáslavi, například ve Žlebech nebo Vinařích. Určitě také zátiší. A hodně mě oslovily různé kultury jako mayská, egyptská, mezopotámská nebo řecká. Často se dostávám i do expresionismu, který je někdy chybně nazýván abstrakcí – v expresionismu nepřetváříme tvary, ale nalézáme nové prostory, které jsou kolem nás.
JK: Každý se mě jako sochaře ptá na akty. Ano, lidské tělo je nádherné, pro tvůrce vzrušující. Já mám rád ruce. Ruce jsou základem toho, abychom ovládli hudební nástroj, mohli pohladit ženu, dokázali napsat krásnou poezii a namalovali obraz. Buďme vděční svým rukám. Vzpomínám si, jak jsem u paní učitelky Machotkové uviděl sochu od paní sochařky Borovičkové-Podpěrové, která ztvárnila ruce paní Machotkové při dirigování. Už tehdy mě to zaujalo.
V rozhovoru pro rádio Proglas jste uvedli, že vás při tvorbě ovlivňuje také hudba…
AK: Je to tak. Především hudba kapely Pink Floyd a jejich album The Dark Side of the Moon. Její zakládající členové studovali architekturu. Díky tomu dokázali zformovat svůj názor na to, jak se prolnula vesmírná architektura do pozemskosti. Při malování ale rád poslouchám i jinou, třeba i českou hudbu, například Synkopy 61, Modrý efekt, Marsyas nebo Vladimíra Mišíka.
JK: Pokud rytmus palice nepřeváží nebo není potřeba ticho pro soustředění, tak poslouchám hudbu. Od opery přes klasiku a jazz po rockovou muziku. Pink Floyd spojuje skvělou myšlenku s tvarem. Ovlivnila mě básnická sbírka Stop-time Václava Hraběte, rytmem, muzikálností.
Aleši, pracoval jste jako maskér ve flmovém studiu Barrandov a poté jste v této profesi pokračoval v Kanadě. Řeknete nám prosím něco o tomto období?
AK: Udělal jsem si rekvalifkační zkoušky na maskéra a v roce 1985 jsem nastoupil na Barrandov. Od té doby mám za sebou 35 let práce u flmu. Měl jsem to štěstí podílet se na snímku Šašek a královna s Věrou Chytilovou a Bolkem Polívkou nebo na seriálu Největší z Pierotů s Vladimírem Javorským, který nám otevře výstavu v Kolíně. Také nemohu zapomenout na setkání s Jiřím Menzlem a natáčení Žebrácké opery nebo na spolupráci s Janem Hřebejkem při natáčení Šakalích let.
V devadesátých letech jsem se několikrát dostal k projektům pro produkci z Toronta. Po třetí spolupráci jsem přijal nabídku odcestovat a pracovat v Kanadě, kde jsem s rodinou strávil období mezi lety 2001 a 2019. Změna prostředí na mě při malování obrazů pozitivně zapůsobila. Měl jsem možnost vystavovat obrazy v torontské galerii, kde se mi dokonce podařilo prodat pár obrazů. Několik obrazů je součástí soukromých sbírek například v Austrálii, Švédsku, Americe, Kanadě a v České republice.
Zastavme se na závěr u výstavy Návraty.
AK: Pro mě je to třetí výstava v Čáslavi. První proběhla v roce 1991 v synagoze a druhá v roce 2020 v baru UDVOU vedle divadla. Návraty přinesou průřez naší dosavadní tvorbou. Už 13. ledna se na všechny moc těšíme na vernisáži v galerii na náměstí. Vernisáž otevře hudebním vystoupením Bc. Filip Jerie. Výstava potrvá do 9. února.
JK: Nebude se jednat pouze o retrospektivu naší práce, ale i přístupu k životu. Návraty pro nás znamenají návrat do školních lavic a dospívání. Toto období pro nás v jistém směru nebylo jednoduché, protože jsme kvůli tehdy vládnoucímu režimu žili více uvnitř než venku. Vracíme se v době, která je daleko otevřenější v tom, co všechno můžeme a chceme probírat. Jsme za to moc rádi. Všichni jste srdečně zváni.
AK: Já bych to možná formuloval v metafoře. Žili jsme v kleci a umění nám pomáhalo uniknout.
JN
Město Čáslav