Začátek adventu, ohlašujícího příchod Vánoc, letos vychází na neděli 1. prosince. Ještě než zapálíte první svíčku na adventním věnci, udělejte si procházku za sváteční atmosférou na náměstí, kde slavnostně rozsvítíme vánoční smrk. Velké poděkování za darování stromu letos míří do Nové Lhoty u Kluků paní Jarmile Hlídkové. Vánoce bez stromu se světýlky, které zažehnou jiskřičky nejen v dětských očích, si totiž Čáslav nedokáže představit. Ostatně stejně jako snad každá obec v republice. Kde se ale vzala tradice strojit stromy v centrech vesnic a měst? Poprvé se tak stalo před sto lety v Brně. Iniciátorem byl čáslavský rodák, spisovatel a básník Rudolf Těsnohlídek. K nápadu ho dovedl děsivý příběh se šťastným koncem, který zažil v moravských lesích.
BÍLOVICKÉ JEZULÁTKO
Psal se rok 1919 a v Bílovicích nad Svitavou u Brna vládla vánoční atmosféra. Ta ovšem kvůli důsledkům první světové války nebyla tak radostná, jak bychom si dnes mohli představovat. Dva dny před Štědrým dnem se tehdy již známý novinář a spisovatel Rudolf Těsnohlídek s kamarády, studentem výtvarných umění Františkem Koudelkou a soudním úředníkem Josefem Tesařem, vydali na procházku zasněženou krajinou. Lesní cesta trojici zavedla do vykácené části lesa. V tu chvíli ticho mrazivého podvečera přerušilo chrčení a sípání, jako by poblíž skomírala raněná zvěř. František sebral odvahu a vydal se za znepokojivými zvuky strání vzhůru k mýtině. Zde se mezi pařezy tyčil vysoký strom, pod kterým cosi leželo. Přistoupil blíže a spatřil promodralé spoře oděné děvčátko, kterému se ze slin tvořily kolem úst kousky ledu. Stačilo by několik málo chvil a život dívenky by vyhasl po roce a půl od jejího narození. František zavolal na kamarády, zabalil promrzlé dětské tělíčko do svého kabátu a společně spěchali na četnickou stanici. František Koudelka později uvedl: „Na mostě jsem si myslel, že už nesu mrtvolku, ale mezitím si to dítě v kabátě zadýchalo a na stole, když jsem jej rozbalil, viděl jsem krásné modré oči.“ Děvčete se okamžitě ujala žena strážmistra Buly. Holčička byla zachráněna.
STOPY VEDLY K MATCE
Strážmistr s partou kamarádů spěchali zpět ke stromu, který byl jediným svědkem nepochopitelného činu. Začalo vyšetřování a prohledávání okolí. Dle stop ve sněhu se domnívali, že pachatelem je žena, pravděpodobně dívčina matka. Domněnka byla potvrzena krátce poté, co holčičku rozpoznal personál dětského oddělení brněnské nemocnice, kde bylo děťátko léčeno se zápalem plic již v listopadu. Četníci tak znali jméno nejen dívenky, ale i její matky. Ta se ještě před koncem roku, pod tíhou novinových článků Rudolfa Těsnohlídka v Lidových novinách, sama přihlásila a k činu doznala. Marie Kosourová se hájila tím, že malou Lidušku odložila kvůli zoufalé životní situaci. Byla odsouzena k pěti měsícům těžkého žaláře. Liduška našla teplo domova v rodině číšníka pana Poláka z Brna a těšila se spokojenému dětství.
ZALOŽENÍ TRADICE
Citlivého Rudolfa Těsnohlídka příběh Lidušky velmi zasáhl. Klidu mu nepřidával fakt, že v poválečné době nebyl podobný případ ničím výjimečným. S tím se odmítal smířit. Přišel s nápadem, že se o Vánocích budou ve městech stavět stromy, pod kterými se budou vybírat fnanční příspěvky a ty poputují na pomoc nezaopatřeným dětem. Inspirací mu byla Kodaň, kde se vánoční strom za účelem sbírky vztyčil poprvé v roce 1914. První strom republiky, jak se vánočnímu stromu v našich městech původně říkalo, byl pokácen 6. prosince a následně převezen na brněnské náměstí. Slavnostní rozsvícení, které si nenechala ujít ani malá Liduška, proběhlo 13. prosince.
JN
„Jdi, dcero lesů, jdi, dítě naší země,
rozluč se kývajíc větvemi
a splň úlohu, kterou ti svěřujeme.
Vstaň na náměstí Svobody, ozař je,
zaševel svou korunou
a světla tvoje nechť září daleko
jako vzor a příklad.“
– Rudolf Těsnohlídek
Zdroj fotografie: MZM / Moravské zemské muzeum
Město Čáslav