Role místostarostky dnes a před čtvrt stoletím

06.03.2023

Pro následující čtyřleté volební období byla v říjnu minulého roku do pozice čáslavské místostarostky zvolena Mgr. Renata Vaculíková. Paní Vaculíková ovšem není první ženou, která v historii města zastávala jednu z nejvyšších funkcí v jeho vedení. V roce 1998 obsadila post místostarostky Mgr. Hana Pustelníková. Obě ženy mají některé věci společné. Ani jedna nepochází z Čáslavi, na radnici přišly z chotusického letiště a do voleb vstoupily za ČSSD. Protože dámy pojí přátelský vztah, začátkem února se sešly na radnici, aby si popovídaly nejen o tom, jak se mají v osobním životě, ale také o tom, jak vypadalo řízení města dnes a jak před 25 lety. Děkujeme jim, že jsme u jejich příjemného rozhovoru mohli být. To nejzajímavější přinášíme níže.


Renata Vaculíková (RV): Ahoj Hani, jsem moc ráda, že jsi přijala pozvání na radnici. Jak jsi se v roce 1998 dostala na pozici místostarostky města?

Hana Pustelníková (HP): Já děkuji za pozvání. Do voleb jsem šla v roce 1998 s vědomím, že jsem kandidátka jen tak do počtu. Neměla jsem jakékoli politické ambice. Dostala jsem ale poměrně dost hlasů (1091 hlasů; pozn. red.). Říkala jsem si: „Dobře, budu v zastupitelstvu. Asi to bude práce navíc, ale to zvládnu.“ Při volbě místostarosty ovšem vznikla patová situace. Jedni chtěli toho, druzí zase jiného. Nakonec se přišlo s tím, že Pustelníková by mohla být přijatelný kompromis. Neměla jsem v plánu pracovat na radnici, ale po dlouhých úvahách jsem na tuto nabídku kývla. Po dvou letech, v roce 2000 jsem pozici místostarostky opustila kvůli nabídce z Ministerstva obrany České republiky.

RV: Stále mám v živé paměti, jak jsi se tenkrát loučila s letištěm. Jak vzpomínáš na první dny na radnici?

HP: Po nahlédnutí do spisů jsem zjistila, že tam něco je a něco tam není. Spoustě dokumentů jsem nerozuměla. Mé další kroky tedy vedly na jednotlivé odbory, kde jsem žádala jejich pracovníky, kteří jsou vždy v obraze a významně se podílí na vyjednávání, o zasvěcení do projektů. Snaha pomoct přicházela i od pana starosty Hamrala. A také jsem neměla v čem chodit do práce, protože můj šatník se skládal pouze z riflí, triček a uniformy (smích).

RV: I já mám štěstí, že se v začátcích mohu obrátit na odbory, a především na starostu. Jaké povahové rysy by podle tebe měla mít místostarostka?

HP: Myslím si, že v politice je třeba mít takovou tu tvrdou povahu. Já jsem měkkouš, ale je pravda, že chlapi mě někdy dokázali vyprovokovat k rázným zásahům, protože občas to opravdu jinak nešlo. Jednou, když se radní při zasedání nedokázali dohodnout a dohadů nebralo konce, neudržela jsem nervy na uzdě. Musela jsem zvýšit hlas. Pan starosta se nestačil divit, všichni ztichli a najednou jsme měli všechno odhlasované raz dva. Ale ten tlak rozhodování a fakt, že se nikdy nezavděčíš všem, pro mě nebyl jednoduchý. Jaké pocity máš ty, po čtyřech měsících?

RV: Mám to podobně, ale třicet čtyři let u armády byla úžasná škola. Díky práci v mužském kolektivu a mému věku si nemyslím, že mě všechno dostane do kolen. Včera jsme měli Starostovnu (1. 2. 2023 – pozn. redakce) , která probíhá vždy první středu v měsíci. Chodí tam lidé se stížnostmi, návrhy na zlepšení, s prosbou o pomoc nebo třeba pouze vyjádřit svůj názor. Tentokrát přišla paní jenom kvůli tomu, aby mi sdělila, že mi fandí, a předala mi květinu. Moc mě to potěšilo a nabilo energií do práce. Jak těžké pro tebe bylo vyrovnat se s časovou náročností funkce místostarostky?

HP: Bylo to složité. Synové byli malí, takže skloubení pracovních povinností a rodinného života nebylo jednoduché. Práci, kterou jsem nestihla na radnici, jsem si nosila domů, po večerech studovala danou problematiku a připravovala podklady. Zákony jsem neznala, takže vše probíhalo za pochodu. Často mě přemáhal pocit, že toho mám nad hlavu a nestíhám starost o děti.

RV: Co příjemnější pracovní povinnosti? Jak jsi prožívala oddávání?

HP: To byla taková ta krásná část této funkce. Nejhorší pro mě bylo napsat si nějaké slavnostní slovo, ale moc mě bavilo pozorovat lidi a ten rozdíl, jak vstup do manželství prožívá každý jinak. Ty už máš za sebou oddávání?

RV: Ano, na první svatbě jsem oddávala cizince…

HP: Měla jsi proslov alespoň v angličtině (smích)?

RV: Naštěstí ne, oddávala jsem v češtině a přijela paní tlumočnice (smích). Vzpomeneš si, jaké bylo zastoupení žen v zastupitelstvu?

HP: Pokud si dobře vzpomínám, tak jsme byly tři ženy. V zastupitelstvu seděly paní Soňa Dedíková a paní Dobromila Lebedová. V radě jsem měla samé chlapy.

RV: Ten poměr se tedy moc nezměnil. Dnes jsme v zastupitelstvu čtyři. Z toho jsme tedy tři v radě. Co zásadního jste tehdy řešili?

HP: Velká diskuse se vedla ohledně otevření obchodního domu Penny. Zvedla se velká nevole menších živnostníků. Dnes je v Čáslavi Kaufland, Billa, Lidl a menší obchůdky na náměstí s kvalitními základy se stále drží. To je skvělé. Vzpomínám si, že se hodně řešila výstavba rodinných domů v lokalitě Na Skále. Dodělávaly se bytovky mezi nemocnicí a Kauflandem v Jeníkovské ulici. Řešila se budova ve Vodrantech, kde se dnes nacházejí městské lázně s penzionem. Dříve tam totiž byly byty, lidé se poté stěhovali právě do bytovek v Jeníkovské. Pokud si dobře vzpomínám, začínalo se jednat o výstavbě základní školy v Sadové ulici. Také se řešilo zpřístupnění vyhlídkové věže kostela sv. Petra a Pavla. No a samozřejmě nekonečná témata, jako jsou skládka, nemocnice a výstavba míst k bydlení.

RV: Ano, tato témata řešíme i dnes.

HP: Jak jste na tom s městskými byty?

RV: Běžných městských bytů máme téměř 150. Dalších více než 120 bytů je rozdělených do třech kategorií. Ty se nabízejí jako sociální bydlení, byty pro příjmově vymezené skupiny obyvatel a byty v domech s pečovatelskou službou. Je o ně velký zájem, situaci se snažíme řešit a uvažujeme o výstavbě nových bytových domů, které budou ve vlastnictví města.

HP: Vzpomínám si, že o městské byty byl tehdy také obrovský zájem. Po mém odchodu se značná část městských bytů privatizovala. Myslím, že by města měla mít dostatek bytů, které mohou nabízet jako startovací bydlení mladým rodinám nebo seniorům. V řadě měst s tím dnes mají problémy.

RV: Z Čáslavi jsi se odstěhovala. Jak na ni vzpomínáš?

HP: Odstěhovala jsem se v roce 2006, a přestože to máme blíž do Chrudimi, mám tady známé, takže sem občas zajedu. Čáslav je nezapomenutelná a velmi mi přirostla k srdci. Procházky v lesoparku a kolem rybníka jsem měla moc ráda.

RV: Také jsi měla takovou úchylku, že jsi šla na procházku a pozorovala, jestli jsou vysypané koše, jestli svítí lampy nebo který chodník je třeba opravit?

HP: Ano, nemoc z povolání mě přepadla velmi brzy. Člověk v této pozici neustále přemýšlí, jak a kde by šlo něco zlepšit, ale vždy to bylo o finančních prostředcích města. Museli jsme si stanovit, zda je pro nás prioritou finančně zajistit zimní údržbu, nebo opravit chodník, který ještě chvíli vydrží. Ale dnes jsou v tomto směru jiné možnosti. Rozrůstají se dotační programy z Evropské unie. My jsme museli počítat především s vlastním rozpočtem a penězi, které nám přidělil stát podle počtu obyvatel.

RV: Moc ráda jsem tě viděla a doufám, že se zase brzy potkáme.

HP: Já tebe také. Držím ti palce.

 

JN